Recenze alba Tattoos & Tequila od Vince Neil

Poté co se jeho domácí parta Mötley Crüe vrátila ze světového turné, kde potěšila i slechy, na poměry O2 Arény, nepříliš početného houfu českých příznivců, rozhodl se její frontman Vince Neil upozornit, že i jeho sólové kariéra pokračuje. Kdo zná tento blonďatý sebestředný idol 80. let, který svůj život vyplnil excesy, alkoholem, sexem, pornohvězdami, drogami i vězením, toho jistě nepřekvapí, že podobně působí i jeho, po patnáctileté pauze, třetí sólový počin Tattoos & Tequila, o němž stačil předeslat, že „album nemá nic společného s Mötley Crüe, to je kérky a Tequila jsou vlastně můj život“. Ve zkratce se jedná o lacinou vábničku, prázdné pozlátko… ale z dále popsaných důvodů se to nechá sakra dobře poslouchat.

Že se parta kolem někdejší „nejhezčí holky z rock‘n’rollových zpěváků” skládáním příliš neobtěžovala, posluchač pochopí záhy - to když s 12ti obsažených tracků shledá plných 10 coververzí, popřípadě jakýchsi “coververzí na druhou”, tedy songů které již své proslulosti ve dvou verzích dosáhly dříve. Takže v kostce si Vince Neil ukázal na 10 songů povětšinou ze 70. let, které jistojistě formovaly jeho –náctiletou duši, se svojí kapelou je zvukově vyšlechtil o skoro 40 let vyspělejším zvukem (což se dá považovat za doping zajisté povolený) a poctil je svým vokálem. V kombinaci se spektakulární americkou produkcí “made in L.A.” se vpravdě nemůže jednat o žádnou troškařinu. Zbylé dva songy byly pojaty autorsky; přecejen by bylo trapné, kdyby jediným singlem z alba byla coververze.

Desku načíná titulní singl Tattoos & Tequila, moderně pojatá a velmi povedená věc, která mi dává vzpomenout na sólovku jiného frontmana – a to Paula Stanleyho – Live to Win, kterou Stanley pojal v podobném duchu, ale celou autorsky. O rádiovám formátu skladby Tattoos & Tequila se navíc český posluchač může přesvědčit i na tuzemských krátkých vlnách. Druhá stopa a zároveň první coververze He’s a Whore původně od Cheap Trick přesvědčí, že Vince na to šel velmi chytře, neřku-li přímo vychcaně. Tvrdě rockové fláky ze 70. let s třeštícími kytarami, plechovkovými bubny a syčícími činely, které se většinou disponují nejlepším soundem až ve svých „live“ verzích po roce 1990 (staromilci odpustí) znějí v novém kabátě opravdu náramně. Ve stejném duchu se nese i AC-DC od Sweet, což není hymna o stejně starých Australanech, nýbrž song o bisexuální samici v rytmu fajnového rock‘n’rollu. Nobody’s Fault od Aerosmith se dočkala v mých očích velmi slušivé aranže, kde se vzpomíná i na talk-box – speciální ústně kytarový efekt, který zažil boom v 80. letech a kterého se dlouhodobě nezřekl snad jen Bon Jovi. Another Bad Day je druhý a posledním příspěvkem složeným pro tuto desku a nepodílel se na ní nikdo jiný než Nikki Sixx, který s Neilem v celá 80. léta poměřoval ego, aby se z nich na stará kolena stali nejlepší kamarádi a Sixx jej mohl obdařit asi bohužel nejslabším kouskem na placce. K dalšímu příspěvku No Feelings od Sex Pistols asi tolik, že jsou z něj „Pistole“ cítit na hony daleko i při blonďákově americké výslovnosti. Následující Long Cool Woman je ve své originální verzi od Hollies pojata už na rok svého vzniku (1970) natolik předpotopně, takže vedle ní zní nová verze asi jako Arakaini vedle Káji Maříka.

Přes další vzpomínky na, z amerického pohledu, zámořské Scorpions (Another Piece of Meat) a na milionkrát ohranou vypalovačku Who Will Stop the Rain od Creedence Clearwater Revival, navazuje můj osobní vrchol celé desky – Viva Las Vegas. Kterou dal světu samotný Král, aby jí o nějaký ten rok později předělali do svého fajnového bluesu ZZ Top a které Vince Neil nasadil svojí poslední verzí korunu. Asi nejkontroverznějším autorem, který se dočkal předělávky, je prominent světového gay-popu Elton John, kterému se nedá upřít, že umí napsat šlapavou songu, ale zvolená Bitch is Back mezi ty top zrovna nepatří. Naopak závěrečná Beer Drinkers and Hell Raisers dává opět vzpomenout na ZZ Top, já si však vzpomněl spíše na verzi, kterou někdy ve 2. půlce 70. let vypustili do světa právě vzniklí Motörhead.

A jak v kostce? Vyložené chyby na albu nehledejme, profesionálové v LA si to umí pohlídat sakra dobře. Deska je vlastně takovým konzumním zbožím s jedním rádiovým hitem a neskutečně dobře poslouchatelným „křovím“, kterým se Neil může během okurkové sezóny u domácí kapely prezentovat na kalifornských plážích, či kasínech ve Vegas. Sám hlavní aktér nikterak neurazí, ale ani nepřekvapí. A já mám aspoň něco pohodovýho do auta.

Autor: Jan Hanzzz Roubíček

Fejsni | Vygoogli | Linkuj | Spejsni | Twittni